Sexuoložka Petra Vrzáčková: Něco mezi ano a ne? Přinejmenším hodně uberte.

Navazování intimních vztahů – někdy to jde jako po másle, jindy je to džungle nejasných signálů. Naše chápání souhlasu a odmítnutí formuje výchova, ale můžeme ho stále kultivovat. Jak na to se dozvíte v rozhovoru se sexuoložkou MUDr. Petrou Vrzáčkovou, PH.D., FECSM.

Naše chápání souhlasu a odmítnutí formuje výchova, ale můžeme ho stále kultivovat. Jak na to se dozvíte v rozhovoru se sexuoložkou MUDr. Petrou Vrzáčkovou, PH.D., FECSM.

Randění, sex a konsent

Paní doktorko, tématem našeho rozhovoru je výraz, který v poslední době ve společnosti silně rezonuje: konsent, nebo taky konsensus. Co vlastně znamená v oblasti lidské sexuality?

Osobně raději používám české slovo souhlas. Jde o to, že by mezilidský kontakt měl probíhat s oboustranným souhlasem. Tedy jak komunikace, tak intimní kontakty. Pokud já, jako dospělá žena, budu souhlasit s intimnostmi s mužem, je můj souhlas plnohodnotný – za předpokladu, že nejsem pod vlivem omamných látek a souhlasím dobrovolně. Není ale v pořádku, když se kdokoliv pokouší o intimní kontakt s kýmkoliv, kdo nesouhlasí. Stejně tak s někým mladším patnácti let a člověkem nesvéprávným, například z důvodu silného mentálního hendikepu. Jejich souhlas není z právního hlediska platný.

Když někdo řekne ano, nebo naopak ne, mělo by to být jasné. Jak se ale orientovat v situaci, kdy například muž balí ženu na baru a probíhá vlastně hra na signály, které nejsou vždy jednoznačné? Třeba odpovědi typu „uvidíme, teď ne, třeba za chvíli“?

Takovými slovy dávám druhému najevo, že by to šlo později. A zajímá mě, jak bude reagovat. Ještě to není ne, ten druhý má stále volné pole působnosti. Měl by jít pomaleji, aby mě nezastrašil, a já bych mu měla dávat signály, že můžeme pokračovat dál. Ale když jeden jasně řekne ne, druhý by měl přinejmenším velmi výrazně přibrzdit. Takovou situaci je však potřeba rozlišovat od her dvou partnerů, kteří už mají nějaký vztah. Ty jsou postavené na zábavě ze vzájemného dobývání, které je domluvené. Ale pokud jde o člověka, kterého neznám, musím být opatrná – nemám přece právo někoho přinutit k jakékoliv formě kontaktu.

,,Pokud je reakce protějšku někde na spektru mezi ano a ne, musím přibrzdit ale neznamená to, že bych se nesměla dál pokoušet v mezích slušnosti."

Tedy jasné ne, je vždycky ne. A cokoliv, co není vyloženě ano, nemůžu považovat za ano.

Přesně tak. Ano znamená jdeme na to hned – na to je potřeba myslet také když souhlas vyjadřuji. Ten druhý zcela logicky bere souhlas jako souhlas. Ne znamená nejdeme na to. Pokud je reakce protějšku někde na spektru mezi ano a ne, musím přibrzdit ale neznamená to, že bych se nesměla dál pokoušet v mezích slušnosti. Takhle to vidím z logiky věci, a tak bych to učila i svoje děti.

Kde jsou hranice?

Co si myslíte o větách typu: „dnes už ani nemůže chlap ženské otevřít dveře, aby ho nežalovala za sexuální harašení“?

Myslím si, že takové hlášky jsou zbytečný extrém. Liší se to v různých kulturách. Když jsem byla v Norsku a táhla jsem těžkou tašku, neobjevil se žádný gentleman, který by mi nabídl pomoc. Pohled na muže a ženy je tam extrémně vyrovnaný. Až tak, že vlastně schází prostor pro galantnost. Věřím, že u nás muži stále chtějí být gentlemani a ženám se líbí pozornost. I když si my ženy ceníme rovnoprávnost, je dobře, že je také prostor pro určitou pozornost plynoucí ze základní mezilidské slušnosti – a nebrala bych to nijak sexuálně.

Často se mluví také o hranicích na pracovišti, že se snadno uvolní tím, jak se z kolegů stávají přátele. Co je v pořádku a co už přes čáru?

Když mám s někým v práci jasný kolegiální vztah, tak ho určitě nemůžu začít jen tak hladit po zadku. Někteří lidé si ale myslí, že si to mohou kdykoliv dovolit, často z pozice moci. Pamatuju si situace v nemocnici, kdy starší doktoři jdou suverénně po mladých sestřičkách. Neberou si servítky a bez diskuse jdou nejen do slovního, ale také intimního kontaktu, což je rozhodně za tou pomyslnou čárou. Když si ale dva kolegové zaflirtují na večírku, obejmou se a oběma je to příjemné, tak proč ne?

Pokud někdo tápe v tom, jak zdravě přistupovat k otázce intimních hranic, kde by se měl poradit?

Ideální by bylo, abychom získávali základy zdravých vztahů už v rodině, ve školce, na základní škole. Abychom se ve školní sexuální výchově kromě typů antikoncepce dozvídali, jaké jsou seznamovací a odmítací signály. Když tohle neproběhne a v dospělosti je člověk zmatený, je fajn v tom nezůstat sám, situaci řešit a nerezignovat na vztahy. Pokud se někomu opakovaně bortí, protože není schopný partnera respektovat, není to ostuda. Prostě tomu nerozumí.

Pomoc existuje a je potřeba do ní investovat svoji energii, čas, i peníze. Ale je to investice do sebe. Když se totiž člověk plácá ve schopnosti respektovat druhé, odvíjí se od toho nejen vztahy s partnery, ale taky s rodinou, kamarády a kolegy. Pro toho, kdo se chce lépe zorientovat, je nejlepší promluvit si s kamarády, kteří jsou rozumní. Taky může odezírat, jak fungují ve vztahu.

Pokud někdo takové přátele nemá, je spousta organizací pro obě pohlaví. Chlap se může obrátit například na Ligu otevřených mužů, ženy zase mají spoustu kurzů, kde se učí přijímat svou ženskost a hlídat si ji. Taky může být fajn psychoterapeut, protože vás osobně nezná a není angažovaný. Nemusíte se bát, že se o vašem problému dozví další lidé, jak už to někdy chodí v partě. Je možné to řešit i se sexuologem, ale ne všichni mají psychoterapeutický výcvik a jsou spíše medicínsky specializovaní. Reálně nemusí mít moc času, což není ideální, protože k rozebrání celé situace jsou často potřeba hodiny sezení.

YOO infografika: Můžu nebo nemůžu tě líbat?

Konsent a děti

Někdy je pro člověka těžké říct jasné ne. Například z důvodu vyššího postavení toho druhého. Může to mít kořeny už v rodině, třeba v tlaku na dítě ve stylu „tak dej strejdovi pusu, vždyť ti přinesl dárek…“?

Bohužel v některých rodinách nejsou děti brány jako samostatné osobnosti. Právě v oblasti intimity by měly být respektované od útlého věku, aby věděly, že tyhle věci si mohou rozhodovat samy. Že si musí hlídat své soukromí a intimní zóny, na které se nesahá že je nikdo nemůže nutit do objetí, natož do pusinkování. Samozřejmě je pro děti důležité se učit, že když něco dostanou, tak poděkují. Také ale musí vědět, že mají právo odmítnout věci typu „obejmi mě, dej mi pusu, sedni si mi na klín“.

Děti jsou natolik čisté, že vědí, co chtějí a co ne. Od blízkých příbuzných je v pořádku říct dítěti „dáš mi pusu na dobru noc?“. Ale je důležité pochopit a nevzít si osobně odmítnutí. Děti bychom měli vést k tomu, aby se nebály říct důvod svého ne – například „nechci ti dát pusu, smrdíš pivem!“. Je totiž správné, aby si každý člověk uvědomoval, co ve druhých vzbuzuje svým chováním, vzezřením nebo třeba pachem.

Jak naopak vést děti k tomu, aby chápaly nesouhlas toho druhého?

Dítě se ve vztazích učí odezíráním ze svého okolí. Vidí, jak se lidé v rodině chovají a zkouší, jestli je mu to příjemné. Když vidí, že si táta s mámou na přivítání dají pusu a obejmou se, tak si to vyzkouší a zjistí, jestli mu to dělá dobře. Popravdě, většině lidí se objetí a polibek líbí – jsme přece kontaktní stvoření. Proto je důležité, aby dítě mohlo k dospělému vyjádřit své city, ale zároveň aby dospělý dokázal vymezit mantinely, za které nemá jít. Budu respektovat, když mi chce kamarádčino dítě dát pusu – ale když překračuje hranice, je potřeba umět laskavě a zároveň jasně říct: „tohle dělat nechci“.

Kromě rodiny jsou další vlivy. V pohádkách vidíme prince bez svolení líbající spící princezny a ve škole slýcháme přísloví jako „co se škádlívá, to se rádo mívá“. Jak s tím zacházet?

Když dítě přijde s tím, že se něco divného děje, dospělý by ho v první řadě neměl odbýt. Ale vysvětlit, že hraní a škádlení mezi dětmi, i známé hraní na doktory, je úplně v pořádku. Většina z nás s tím získá zkušenost hlavně v období, kdy se probouzí hormony. Je to přirozené objevování interakcí a zjišťování, co mi dělá dobře a co ne. Ale je k tomu potřeba přistupovat citlivě. Musí tam být jasná možnost stopky a schopnost říct ne, což by opět měl rodič dítěti vysvětlit. Že když nefunguje slovní ne, je v pořádku ohradit se i fyzicky a vzít si někoho na pomoc – tedy hledat zastání u kamarádů nebo dospěláků.

Dáte prosím konkrétní příklad?

Když holčička řekne učitelce, že ji chlapec obtěžuje taháním za vlasy nebo saháním pod tričko, je na učitelce, aby téma otevřela a vysvětlila hranice. Že pokud dívka řekne třikrát ne, musí to chlapec respektovat, protože ona se v tom necítí dobře. Je potřeba vysvětlit, že chlapci by se taky nelíbily dotyky, které mu nejsou příjemné – aby se učil vcítit do druhých.

Samozřejmě hranice nejsou univerzální na všechny situace a dospělý člověk si to pak může zkoušet. Půjdu třeba do baru a budu tam chtít někoho zkusit balit, to i jako žena můžu udělat. Ale musím být pozorná k signálům, když mi muž dá řečí těla nebo slovně najevo, že nemá zájem. Přijmout odmítnutí jako vymezení hranice, kterou budu respektovat. Problém nastává, když tohle někdo neumí a má pořád potřebu ty hranice posouvat.

,,Je zcela legitimní chtít jasnou odpověď ano, či ne. Když nevím, jestli je tomu druhému po chuti mé chování, tak se zeptám."

Jakou roli v chápání ano a ne hrají u mladých technologie? Myslím, že v záplavě smajlíků ve zprávách člověk snadno ztratí přehled, co ten druhý vlastně chce.

Přála bych si, abychom děti a teenagery učili, že osobní setkání jsou hodnotnější, než často matoucí online komunikace. Jde-li například o seznamování po internetu, platí, že čím dřív se lidé potkají, tím lépe se vyvarují nějakému průšvihu. Když člověka znám osobně, lépe porozumím i následné psané komunikaci.

Taky je dobré vysvětlovat, že když něčemu nerozumím, měla bych se zeptat narovinu: „není mi z těch smajlíků jasné, jestli říkáš jo nebo ne – nechci tě do ničeho tlačit a způsobovat ti špatné pocity“. Je zcela legitimní chtít jasnou odpověď ano, či ne. Když nevím, jestli je tomu druhému po chuti mé chování, tak se zeptám. Někteří lidé jsou čitelní dobře, jiní vůbec. To je úskalí dnešní doby, ale věřím, se s tím také dá pracovat citlivou výchovou dětí a kultivací vlastního chování.

Děkuji za rozhovor
Michal Večeřa

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení