Dermatovenerolog Filip Rob: Je rozdíl mezi promiskuitou a rizikovým chováním

MUDr. Filip Rob, PhD., působí jako primář Dermatovenerologické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka v Praze. Přečtěte si, co radí jako prevenci před pohlavními nákazami, jaké se o nich tradují mýty a proč častější střídání partnerů nemusí znamenat nezodpovědnost.

Čím se MUDr. Filip Rob, PhD. zabývá?

Pane primáři, co vás přivedlo k medicíně? A proč jste si vybral právě obor dermatovenerologie?

Jsem z lékařské rodiny, tak bych mohl říct, že mi nic jiného nezbývalo. Ale ne, vážně, medicína je krásný obor, a když v tom člověk vyrůstá, přiroste mu to k srdci. Když jsem šel na medicínu, představoval jsem si, že budu jako ten pediatr, kterého hraje George Clooney v seriálu Pohotovost – spousta akce a dobrodružství. Tak jsem vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, která je hodně zaměřená na dětské lékařství. Nicméně pak člověk v praxi zjistí, že to není jako ve filmech, a v pediatrii se často musí popasovat víc s rodiči, než s dětskými pacienty. Proto jsem také začal přemýšlet i nad jinými obory a během praxe v pátém ročníku si mě odlovila paní profesorka na dermatovenerologii. Že by chtěla chlapce na kliniku, protože tam žádného neměla, a jestli bych to nechtěl dělat. Tak jsem začal stážovat a jsem tu rád dodnes.

Takže se dermatovenerologii věnují spíš lékařky?

Je to velmi žádaný obor. Třeba v USA je hned druhý nejžádanější po plastické chirurgii, v Portugalsku dokonce první. Takže si mohou kliniky vybírat z těch nejlepších adeptů a zastoupení lékařů a lékařek je hodně namixované. V Čechách to bude tak 90 na 10 ve prospěch žen, ale trochu se ten poměr narovnává. Dermatovenerologie je moderní obor a pro šikovné lékaře může být i finančně lukrativní, zvláště pokud si otevřou soukromou ordinaci a věnují se i estetické dermatologii. Což je škoda, protože pak sice máme spoustu schopných dermatologů, kteří však dělají téměř jen estetiku.

MUDr. Filip Rob, PhD. o pohlavně přenosných nemocech

Bojíme se my Češi pohlavních nákaz více, nebo méně než dřív? Jsme méně opatrní?

Obecně se to nějak výrazně nemění. Máme ale některé rizikovější skupiny. Dnes jde hlavně o muže mající sex s muži, kde se výskyt pohlavních nákaz naopak rychle zvyšuje. Je to trend daný hlavně HIV pozitivní částí populace, tedy pacientů, kteří jsou na účinné antiretrovirové léčbě. Ta jim výrazně zlepšuje kvalitu života a HIV pozitivita některé z nich vlastně zbavuje strachu. To nejvážnější, tedy HIV infekce, už je potkalo, a nějaká kapavka je ve srovnání s tím legrace.

Česko je specifické tím, že téměř 90 % HIV pozitivních tvoří muži mající sex s muži. Na klinice máme bohužel pacienty, kteří mají pošesté syfilis, posedmé kapavku… protože vědí, že dostanou antibiotika, a vše se vyřeší. Ti bohužel nemají tendenci se chránit jak by bylo správné a je to škoda, protože sexuálně přenosným infekcím se dá předcházet. V této části populace je tedy strmý vzestup v rámci dalších infekcí. V heterosexuální populaci je výskyt dlouhodobě stejný.

Pohlavní nákazy mají historicky velké stigma, lidé se za ně stydí a je to pochopitelné. Když se to ale přihodí, svému protějšku to nějak sdělit musíme. Jak na to? Hodí se třeba humor?

Je to samozřejmě situace náročná i psychicky, každý na takovou informaci reaguje jinak. Podle povahy člověka a okolností je to hodně individuální a těžko někomu radit víc, než že by to svému protějšku určitě sdělit měl. Humor bych spíš nedoporučoval, u drtivé většiny zlehčování nepomůže. Není dobré zatloukání, kdy se mohou také u partnera časem objevit symptomy, případně nakazí někoho jiného. Lékař může správný postup komunikace jen doporučit, nejde to nakázat, ale většina lidí situaci přizná. Jsou pak páry, u kterých to vede k rozchodu, jinde to infikovaný partner takzvaně ukecá, že to byl výjimečný úlet. U jiných párů to není zásadnější problém a třeba jeden přivede druhého, že by se taky měl nechat vyšetřit. Jednoduchý recept je jen jeden: upřímnost.

Které pohlavně přenosné infekce jsou nyní nejčastější?

V ČR máme registr, do kterého musí lékaři hlásit každý případ vážných chorob – kapavku, syfilis a vzácné vředové choroby, které způsobují specifické typy invazních chlamydií. Data ale nemáme u běžných chlamydiových infekcí nebo genitálních bradavic způsobených virem HPV, které se nehlásí. Rozšíření bradavic se ale dá sledovat například ze studií v severských zemích a podle nich roste výskyt všude, kde se neočkuje proti HPV. U syfilis rozhodně v tuzemsku vidíme nárůst případů, ročně jich diagnostikujeme něco přes tisíc. Hlavně ve skupině mužů majících sex s muži, zatímco u heterosexuálů mírně klesá. V posledních třech letech je dokonce víc případů syfilis u mužů majících sex s muži než u celé heterosexuální populace.

Kapavky máme v ČR hlášených asi 1500 případů ročně, ale samozřejmě se na spoustu případů nikdy nepřijde. Třeba přijde žena ke gynekologovi, že má nějaký zánět a dostane antibiotika. Buď je to pak dobré, a když ne, udělají se další testy – a zjistí právě kapavku. U nás zase často přijde muž s kapavkou a ptáme se ho na manželku, jestli měla příznaky. Pacient řekne, že ne, že jen před třemi týdny byla na gynekologii, měla nějaký výtok a teď už je dobrá… ale nejspíš měla kapavku taky.

Jaké věkové skupiny pacientů se u vás nejčastěji léčí?

Všechny sexuálně aktivní populace, tedy od 15 do 65 let. V heterosexuální populaci jsou nejvíc aktivní lidé mezi 18. a 35. rokem. U mužů majících sex s muži, tedy pokud jde o HIV pozitivní pacienty, je to mix od 18 do 65 let. Zajímavý je trend třeba v Japonsku, spojený se zvyšováním kvality a délky života. Roste tam výskyt sexuálně přenosných chorob u populace po 65. roce. U nás je to zatím vzácný jev, ale jak obyvatelstvo stárne, dá se očekávat něco podobného.

Jak se vyhnout pohlavním nákazám?

Jak se tedy nejlépe vyhnout pohlavním nákazám? Platí stále základní pravidlo nebýt promiskuitní?

Vždy říkám, že by se neměly míchat dva trochu rozdílné pojmy: nezodpovědné chování a sexuálně promiskuitní chování. Člověk totiž může být promiskuitní a zároveň se chovat poměrně zodpovědně. Ale také nemusí být promiskuitní a přitom se chovat sexuálně velmi nezodpovědně. Příkladem může být mladý muž, kterému se hodně líbí ženy. Má sice každé dva nebo tři měsíce novou partnerku, ale když používá ochranu a jednou za čas si dojde na testy, chová se sice promiskuitně, ale ne úplně rizikově. Naopak někdo jiný může mít sex jednou za 5 let, ale s neznámou osobou bez ochrany. U něj je riziko nákazy během takového nechráněného styku s neznámou osobou vyšší. Je třeba mít na paměti, že to není jen o počtu partnerů. Ano, s tím to taky souvisí, ale ta důležitá část je používat ochranu. Eventuálně se chodit pravidelně testovat, když nemám jednoho stálého partnera dlouhodobě.

Jsou podle vás lidé zvyklí používat bariérovou ochranu i při orálním sexu, třeba orální roušky?

Na základě zkušeností se svými pacienty to odhaduji na jednotky procent. Je trochu problém, že lidé zapomínají, že i orálním sexem se mohou choroby šířit. Protože zvlášť v dutině ústní nebo v konečníku ty infekce nemají žádné symptomy. Takže můžete nakazit partnera také orálním sexem, i když o své infekci nevíte.

Je už známá rada, že když se partneři po nějaké době rozhodnou odložit kondom, měli by se nechat otestovat na HIV. Co ostatní infekce, pokud nemají symptomy?

K otázce HIV: V ČR má heterosexuál naštěstí nízkou šanci, že se nakazí od někoho, kdo se předtím nechoval rizikově. Nicméně jsou dobře dostupná místa zdarma a anonymně testující na HIV, proto není od věci si test udělat. Zároveň není nutné na tom trvat, pokud oba partneři vědí, že se rizikově nechovali. U mužů majících sex s muži je to ale jednoznačně důležité, protože riziko je výrazně větší. Co se týče ostatních infekcí, je lepší nechat si testy udělat na začátku vztahu, pokud člověk ví, že se choval rizikově. Protože jak už zaznělo, je možný také přenos při orálním sexu a před tím klasické použití kondomu nechrání.

Kromě HIV, na které další infekce je možné se nechat otestovat zdarma?

U jednotlivých testů je velký rozdíl v nákladech. U testů na HIV se pohybuje v řádech stokorun. Naopak u moderních molekulárně genetických testů na kapavku a chlamydie se náklady pohybují v tisících korun za každý tělní otvor. Bohužel pojišťovny nedefinují přesně, jak často svým klientům proplatí preventivní testy. Větší pracoviště, včetně našeho, testy jedenkrát za rok provedou. Když pacient přijde jednou ročně, uděláme mu nejenom testy na syfilis a HIV, ale má i možnost se otestovat na chlamydie a kapavku z preventivních důvodů. Některé kliniky od pacientů vyžadují platbu za každé vyšetření. Samozřejmě jsou ale testy prováděny za úhradu ze zdravotního pojištění v případě jakýchkoliv příznaků pohlavní nákazy.

Mýty o pohlavních nemocech

Můžete zmínit nějaké mýty, které se okolo pohlavních infekcí tradují, a zbytečně lidi matou a straší?

Nejčastější omyl je, že se orálním stykem nedá chytit pohlavní choroba. Jsou na to i hezké studie. Například před pár lety měli v jedné jihoamerické zemi velký nárůst případů kapavky. Začali tedy vyšetřovat prostitutky a nic moc nezjistili, dokud dělali stěry jen z genitálu. Ale jakmile udělali výtěr i z krku, přišli na to, že asi každá čtvrtá měla infekci právě v hrdle, což souviselo s tím, že v té době tam stoupla obliba orálního sexu. Také je mýtus, že díky ochraně kondomem nemůžu chytit žádnou pohlavní chorobu. Ve skutečnosti nechrání právě proti virovým bradavicím. Mohou být i v okolí genitálií, které kondom nekryje a kde nutně nemusí být vidět. Není také pravda, že například syfilis nejde vyléčit. Samozřejmě to dokážeme pomocí antibiotik.

Existuje nějaká anonymní internetová poradna, kde by si lidé mohli promluvit a získat více kuráže k návštěvě lékaře?

To je těžké v praxi uskutečnit, protože pohlavní choroby se projevují různě. Když to přeženu, skoro jakýkoliv problém v genitální oblasti může znamenat symptom pohlavní choroby. Z toho důvodu je vždy lepší zajít bez odkladu rovnou k lékaři. Pracoviště už jsou dnes na takové úrovni, že to nemusí být zbytečně stresující záležitost.

Děkuji za rozhovor