Bolesti zad, únava, pocit slabosti – to všechno jsou signály, že jsme od svého těla odpojeni. Jak se naučit znovu ho vnímat? Jak fungují pohybové svačinky, proč je dech klíčem proti stresu a jak se uvolnit před prvním rande? Nejen to se dozvíte v rozhovoru s lektorkou „divnopohybů“ Sandrou Selinger.
Ahoj Sandro, na tvoje přání si tykáme. Máš to tak i s klienty?
Mám asi dva klienty, se kterými si vykáme i po dlouhodobé spolupráci, protože jsme si to tak na začátku nastavili. S ostatními si ale tykáme.
Učíš lidi, jak na „divnopohyby“. Jak to slovo vzniklo?
Vzniklo to spontánně. Prostě jsem si říkala, že všechny pohyby, které dělám, jsou divné – ale fungují. Tak proč by se to nemohlo jmenovat divnopohyby? A ono se to chytlo.
Kudy vlastně vedla tvoje cesta k divnopohybům?
Vystudovala jsem vysokou ekonomickou školu, po vzoru mámy, ale od začátku jsem věděla, že se tomu oboru nechci věnovat. Po škole jsem se živila jako provozní v malém hotelu a abych si odpočinula od pracovního stresu, začala jsem péct. A zjistila jsem, že mě to moc baví.
Mám v životě ultimátní štěstí na lidi. Přesně tak to bylo, když mě oslovila majitelka nově vznikajícího jógového studia v Brně, že jí chutnal někde v kavárně můj koláč. Chtěla, abych jí připravila sladký catering na otevíračku.
To místo mě nadchlo, vůbec jsem netušila, že se v jógovém studiu nemusí mluvit jen šeptem, nosit bílé oblečení a pálit vonné tyčinky. Tady to bylo živé, ryzí a měla jsem pocit, že chci zůstat.
Koláče jsem tam začala dodávat pravidelně a zároveň jsem si vždycky zacvičila. Asi za tři měsíce mi paní majitelka řekla: „Myslím si, že bys měla učit lidi pohyb.“ Tak jsem vzala svoje první našetřené peníze a zapsala se do teacher trainingu. Od té doby jsem v tom ponořená a stále se snažím získávat další vědomosti.
Prospěšnější než makat v posilce? Naučit se vnímat vlastní tělo
Tvůj přístup se hodně liší od klasického fitness. V čem?
Netesám s lidmi sixpacky. Spíš je učím, jak se znovu napojit na svoje tělo. Aby rozuměli tomu, proč je něco bolí, a dokázali si sami pomoct. Cílem je mít svobodné tělo, které slouží, a ne překáží.
Žijeme v době, kdy jsme všichni hodně odtělesnění, mimo sebe. Tělo nám pořád říká „halóóó, tady je nějaký problém…“ – ale my jsme vůči tomu hluší, přestimulovaní z toho, co se děje venku.
A najednou se nemůžeme hýbat a pak až přemýšlíme, proč se nám to děje. Chci, aby lidi v ten moment věděli, odkud to může jít.
Co nejčastěji trápí klienty, kteří tě vyhledávají?
Hlavně bolesti zad, kolen a ramen. Jsou to typické důsledky sedavého života. Nepřicházejí ke mně vrcholoví sportovci, ale spíš běžní lidé – maminky, kancelářští pracovníci. Zkrátka ti, kteří chtějí, aby je tělo nebolelo při běžném životě.
Definovala jsem si, že chci pracovat s lidmi, kteří jsou připraveni něco měnit ve svém životě a návycích. Ukazuju, že se člověk může vrátit k dobrému tvaru v gravitaci. Učím vnímat vlastní tělo od hlavy k patě. Na to musí být člověk připravený, aby nebyl po mé lekci naštvaný, že z toho asi nikdy nebude mít ten pekáč na břiše.
Nejsem fyzioterapeut, takže pokud někdo potřebuje péči vyloženě pro sportovní výkon, většinou mu doporučím jiného specialistu.
Myslíš, že divnopohyby mohou pomoci lépe se cítit ve vlastním těle komukoliv, i pokud nemá vysloveně problémy s bolestí?
Určitě ano. Často se stává, že ke mně lidé přijdou s konkrétním problémem a chtějí návod, jak ho vyřešit. Já jim ty návody dám, ale nejsem to já, kdo žije v jejich těle – já nevím, co přesně cítí.
A právě na začátku spolupráce často zjišťuji, že lidé ani neumějí odpovědět na jednoduchou otázku: „Co cítíš?“ Protože jít do hloubky, je pro ně nezvyklé a těžké.
Je samozřejmě snazší zajít do fitka, naložit si velké váhy a „cítit“, že něco dělám. Kdežto já třeba řeknu: pohni nohou jen takhle jemně – a klient si může říct: tohle má stát tolik peněz? Jenže právě tahle práce vyžaduje aktivní zapojení. Hlavní, co chci předávat, je právě lepší vnímání vlastního těla.
Můžu ti sice ukázat konkrétní cvik a říct: dělej tohle, pomůže ti to tady. Ale dokud to člověk sám necítí a neuvědomí si, co se v těle děje, efekt se většinou přenese někam jinam a moc to nefunguje. Proto je pro mě klíčové učit lidi právě vnímání vlastního těla.
Ne každý je na to připravený, ale kdo ano, tomu to zůstane. A až mu bude třeba osmdesát, pořád bude své tělo cítit – a pravděpodobně se v něm bude cítit dobře.
Změny se dějí díky pohybovým svačinkám
Jak dlouho obvykle trvá, než klient začne své tělo opravdu vnímat?
Je to hodně individuální. Někdo má jasno už za měsíc, protože mu věci rychle „zaklapnou“ a ví, jak s tělem pracovat dál. Jiným to trvá déle – a jsou i lidé, kteří nechtějí cvičit sami a potřebují mít průvodce dlouhodobě.
Dá se ten proces urychlit?
Často to přirovnávám k terapii. Na sezení se vlastně nic zásadního nestane – terapeut ti položí otázky, ty si pobrečíš, posmrkáš kapesník. Ale to hlavní se děje až potom, když začneš věci zapojovat do života. Stejné je to se mnou: já ti ukážu, co funguje, ale pokud to nebudeš dělat i doma a v běžném dni, posun bude jen pomalý.
Důležité je tedy i během prosezených hodin u počítače dělat něco fyzického.
To by byl úplně ideální stav. Bylo by skvělé, kdyby si lidé dávali „pohybové svačinky“, ale moc často se to neděje. Hodně pomáhá třeba polohovací stůl, u kterého se dá stát, ale moc lidí ho nemá. A málokdo si uvědomuje, že je lepší během každé hodiny vstát a dát si tři minuty chůze, nebo si alespoň na šedesát vteřin dřepnout.
Většina lidí to ale raději neudělá, protože se ozve „kapitán mozek“ – velký egoista, který řekne, že to nemá cenu. Že minuta nic nezmění. Jenže ono se toho změní hodně. Když to uděláš každou hodinu v průběhu osmihodinové pracovní doby, nasbíráš třeba osm minut ve dřepu. A to je skvělé.
Problém je, že malé věci nejsou vidět – nevyfotíš se u nich na Instagram. Raději makáme na velkých cílech: maraton, triatlon, těžké váhy v posilce. To je skvělé, ale pro mě nemá smysl dělat něco, po čem mě tělo bolí, jakmile přestanu.
Mým cílem je mít svobodné tělo bez bolesti – aby mě nelimitovalo, ale naopak mi sloužilo ke všemu, co chci dělat.
Jak si ale vybudovat pravidelnost, když je to tak těžké?
Výborně fungují už zmíněné „pohybové svačinky“. Jde o drobné návyky, které si navážeš na činnosti, které už stejně každý den děláš. Čistíš si zuby? Přidej stání na jedné noze. Děláš to měsíc dvakrát denně a tělo se změní – protože chůze i běh jsou vlastně jen balanc na jedné noze. A když tě to omrzí, můžeš u zubů dřepovat. Nemusíš mít šedesát minut tréninku, stačí využít běžné činnosti. Venčíš psa? Sleduj dech. Jedeš na kole? Všímej si, jak sedíš.
Pomůžou i chytré hodinky nebo připomínky v mobilu?
Určitě. Nastav si upozornění každých 30 minut a věnuj pak 60 vteřin pohybu. Jedna minuta vypadá jako nic, ale postupně si vybuduješ návyk, který ti zůstane. A po čase už ani připomínky nepotřebuješ.
Říká se, že na vytvoření návyku je potřeba 30 dní. Platí to i tady?
Tohle je hodně individuální. Někdo si návyk osvojí za týden, jinému to trvá rok. Nedá se to zobecnit. Podle mě je nejdůležitější začít – a moc to neanalyzovat. Dneska jsme zahlcení radami ze všech stran a často nás to spíš paralyzuje
Můj tip je: vezmi si jednu věc, zkus ji zařadit do života a sleduj, jestli ti funguje.
Rande bez stresu? Chce to trénink
Pojďme naťuknout vztahy a randění. Máš nějaké tipy, jak se uvolnit před rande, aby člověk působil v pohodě? Jde to?
Jasně. Všechno se točí kolem nervové soustavy – a dá se krásně ovlivnit dechem. Každému ale funguje něco jiného, a proto je důležité nebát se hledat, co sedí právě mě.
Existují ale i univerzální techniky. Velmi často souvisejí s dechem. Jeden z mých oblíbených je dvojitý nádech a prodloužený výdech. Uděláš tedy dva rychlé nádechy po sobě a pak dlouze vydechneš – a takto to zopakuješ třeba pětkrát.
V tu chvíli vlastně nemáte možnost zůstat ve stresu. Tento způsob dýchání totiž přepíná nervovou soustavu mezi sympatikem a parasympatikem. A když jsem ve stresu, dominuje právě sympatický nervový okruh – ten evoluční „bojuj nebo uteč“. Díky dechu ho ale můžu rychle zklidnit.
Dá se s dechem udělat něco špatně?
Ano. Sama jsem to zažila u státnic. Byla jsem vystresovaná, dýchala moc intenzivně a tím jsem napětí jen zvyšovala. Tehdy jsem ještě nebyla vědomě napojená na své tělo a neuměla ty signály včas zachytit. Skončilo to až mžitkami před očima. Dech má velkou moc, ale někdy potřebuješ jiný ventil.
Jaký používáš ty?
Stres je pro především energie – nemyslím tím nic spirituálního, ale čistě přenos energie, která se v těle hromadí. Tu je potřeba vyventilovat. Nejlépe pohybem.
Někdy stačí vyklepat ruce, jindy zatřást celým tělem nebo vypláznout jazyk a vydechnout přes něj, což okamžitě uvolní čelist. A když povolí čelist, povolí i pánevní dno, a tím se hned zlepší celý dechový cyklus.
Možností je spousta – někdo si potřebuje zařvat, někdo si potřebuje bouchnout. Důležité je najít si svůj vlastní ventil. Nemusíte doma rozbíjet porcelán, i když i to by fungovalo. Ale skvěle funguje třeba třepání, skákání nebo jakýkoliv volný pohyb končetinami.
To asi člověk musí odejít, když je třeba v kanceláři…
Proč ne? Naučíš to i kolegy! Vyplazovat jazyk nebo otvírat pusu dokořán může znít divně, ale jazyk je napojený na hlubokou linii bránice a pánevního dna. Když povolí čelist, povolí i pánev – a core funguje.
Když někdo nedokáže otevřít pusu dokořán, často to souvisí s napětím v čelistních kloubech. A to má přímou vazbu na stav pánve – přes fasciální linie to prostě neoddělíš.
Takže pokud někomu nejde pořádně otevřít ústa, odteď trénujte: otvírat pusu a vyplazovat jazyk. Klidně by to mohl být nový pozdrav.
To je super rada na závěr. A kde se s tebou klienti můžou potkat? Máš teď volnou kapacitu?
Máme krásné studio v Brně, vedle Semilassa v Králově Poli. Jmenuje se Spojka. Jsme tady celý tým lektorů, takže i když se lidé nepotkají přímo se mnou, určitě je povede někdo skvělý. Já mám teď volnější kapacitu spíš na otevřené lekce než na individuální terapie, ale rozhodně se nikdo nemusí bát mi napsat. Vždycky se dá něco vymyslet.
Můžu potvrdit, že to tady ve Spojce vypadá fakt moc příjemně. Spousta květin, výborný kafe… (pozn. rozhovor byl natáčen ve studiu Spojka)
A co bys chtěla na závěr vzkázat našim čtenářům?
Je to fakt těžký, ale zkuste ještě o kapku víc vnímat své tělo. Ať je tělo zrovna v jakémkoliv stavu, pořád je to to nejcennější, co máme. Lepší už nikdy nedostaneme.
Děkuji moc za rozhovor a už teď se těším na pokračování – příště se pobavíme o vztazích, intimitě a o tom, jak rozdílně své tělo vnímají muži a ženy.
Michaela Slámová
Sandra Selinger
Pohybová lektorka a autorka konceptu „divnopohybů“. Věří, že v pohybu neexistuje univerzální pravda – důležité je načasování a vědomé vnímání těla. Svým klientům pomáhá objevovat přirozenost pohybu, učí je hýbat se zdravě, bez bolesti a znovu zapojovat to, co jsme kvůli modernímu způsobu života ztratili.
Inspiruje se systémy biomechaniky, biotensegrity i prací s dechem, který ji nikdy nepřestává fascinovat. V současnosti působí v brněnském pohybovém studiu Spojka, kde vede individuální i skupinové lekce. Tipy a ukázky divnopohybů sdílí také na svém Instagramu.
Autor: Míša
Pro YOO.cz jsem uskutečnila více než 350 spoluprací s influencery. Baví mě hledat nové způsoby, jak mluvit o sexualitě s nadhledem a bez předsudků. více o autorovi
