Pohybová lektorka Sandra Selinger: Dobrý dojem se dá natrénovat

Pro spoustu lidí je důležité vypadat dobře a působit na ostatní co nejlépe. Vzhled hraje roli nejen při seznamování, ale i v každodenním životě. Jak dobrého dojmu vůbec dosáhnout? A záleží pouze na vzhledu, nebo je v tom i něco víc? Nachytřete se v rozhovoru s pohybovou lektorkou Sandrou Selinger.

Ahoj Sandro mám radost, že můžeme navázat na náš předchozí rozhovor. Rovnou se zeptám – vnímáš rozdíly v tom, co trápí muže a ženy?

Určitě ano. Muži a ženy mají odlišné postavení kostí. U žen je pánev mnohem širší, evolučně a biologicky nastavená na možnost porodu. Tomu odpovídá i trochu jinak vyvinutý hrudník než u mužů.

Z toho pak vyplývají i rozdílné potíže. Muži za mnou většinou přicházejí s téměř nulovou pohyblivostí v kyčlích – mají velké napětí a tenze, takže pro ně bývají předklony, dřepy a podobné cviky velmi náročné. To napětí se u nich často projevuje hlavně v nohách a na povrchu těla.

U žen je to trochu jiné. Na první pohled vypadají spíš měkce a volně, ale napětí mívají uložené hlouběji uvnitř. Proto s nimi pracuji víc na těchto vnitřních strukturách.

Rozdíly tam tedy určitě jsou – žena například udělá dřep bez problémů, ale zároveň je vidět, že si to tělo někde jinde kompenzuje. Nemá dostatek síly na to, aby v tom pohybu byla opravdu stabilní.

Když tedy za tebou přijde žena, co většinou říká?

Většina žen má pocit, že je slabá a potřebují víc síly. Já se ale na člověka dívám komplexně – sleduji držení těla, napětí, dech. Často zjistíme, že nejde o skutečnou slabost, ale o to, že tělo má někde „slepené“ měkké tkáně, jak tomu říkám. Ty ji táhnou do nevýhodného tvaru. Tělo pak působí křehce, i když ve skutečnosti jen potřebuje uvolnit, aby se mohlo vrátit do přirozené rovnováhy.

Ženy i muži dnes víc řeší, jak vypadají, než jak se cítí. A přitom to, jak se člověk cítí, zásadně ovlivňuje, jak působí na ostatní. Když se uvnitř cítíme dobře, projeví se to i navenek – v postoji, pohybu i výrazu.

Zaměřme se teď trochu na vztahy. Když spolu lidé začínají randit, je důležitý první dojem. Ptají se tě někdy klienti, jak trénovat správné držení těla, aby dobře působili?

Ano, to je docela časté. Někdo přijde a řekne: „Bylo mi řečeno, že mám špatnou posturu, potřebuji to spravit.“ Jenže já si myslím, že postura není o statickém postoji, ale o tom, jak se tělo hýbe.

Podívej se na lidi na ulici – někteří doslova bojují s gravitací, a to působí unaveně. A pak potkáš někoho, kdo se pohybuje přirozeně, s vědomím vlastního těla. Takový člověk má vyrovnanou energii a působí přitažlivě, protože vyzařuje sílu zevnitř ven.

Když je ale hlava zahlcená, tělo se automaticky stahuje dovnitř, jako by se chtělo chránit. Proto je vždy potřeba propojit tělo i mysl – jedno bez druhého nefunguje. Já nejsem terapeut na psychiku, ale když cítím, že to klient potřebuje, doporučím mu odborníka. Spolupráce mezi tělem a myslí je klíčová.

Otevírají se ti klienti i v osobnějších tématech, třeba ve vztazích?

Ano, hodně se ptám, protože potřebuji mít co nejcelistvější obrázek o jejich životě. Nestačí mi, když někdo přijde a řekne: „Tady mě bolí, tohle oprav.“ Takto já nepracuji. Chci vědět, jak spí, jaké má vztahy, co se v jeho životě děje.

Protože když mám naplánovaný náročnější trénink, ale klient přijde a řekne: „Mám nemocné dítě, pohádal jsem se, v práci toho mám nad hlavu,“ – tak to nedává smysl. Jeho nervová soustava by to nezvládla. V tu chvíli vím, že bude lepší ho položit na podložku a jen ho vést k dechu, aby se aktivoval parasympatický nervový systém a tělo se mohlo uvolnit.

Může zájem o pohyb jednoho z partnerů inspirovat i toho druhého?

Rozhodně ano. A nejen v partnerských vztazích, ale i v rodině nebo mezi přáteli. Rodič inspiruje dítě, klient své rodiče – prostě se navzájem ovlivňujeme.

Říká se, že jsme průměrem pěti lidí, se kterými trávíme nejvíce času. Je to přirozený proces učení – máme v mozku zrcadlové neurony, díky kterým opakujeme chování druhých. Takže když svému blízkému okolí dáváme vzor v tom, že je v pořádku třeba chodit – prostě jen chodit, ne hned běhat maraton – naši blízcí budou mít chuť chodit taky. Když si dřepneme, budou si taky chtít dřepnout. Když si čistíme zuby na jedné noze, budou to zkoušet stejně.

Zároveň, když se učíme vnímat své tělo a překonávat bariéru ztělesnění, začínáme mít lepší vztah sám k sobě. A to je podle mě úplně základní – když nejsi upřímný sám k sobě, těžko ti budou fungovat vztahy s ostatními.

A když přejdeme k intimitě, máš tip, jak se před postelovým výkonem protáhnout nebo prodýchat?

Nemyslím si, že je nutné se před samotnou intimitou protahovat. Důležitější je propojení s partnerem. Pokud do toho vstupujeme s obavami typu „stydím se, když je rozsvíceno“ nebo „nejsem připravená“, hlava nás okamžitě začne brzdit.

Tělo je přirozeně moudřejší než naše myšlenky. Proto je zásadní mít zdravý vztah sám k sobě – bez toho se skutečná blízkost navazuje těžko.

Takže je důležité dát si čas, zklidnit se a vypnout hlavu…

Ano, a také mluvit. Otevřená komunikace je klíčová. Když si s partnerem řeknete, co se ve vás děje – ať už jsou to obavy, nebo přání – všechno se uvolní. Stud často mizí právě ve chvíli, kdy ho pojmenujete.

A hlavně: intimita potřebuje pocit bezpečí. Když se s někým cítíte v bezpečí, všechno plyne přirozeněji. Proto je tak důležité naučit se být ve svém těle v pohodě – právě to vytváří prostor pro skutečné spojení.

Za tebou chodí i klientky po porodu a řeší s tebou pánevní dno. Jak se pozná, že pánevní dno není v pořádku a že by se to mělo řešit?

Moje práce není o tom zaměřovat se jen na jednu oblast. Když přijde žena a říká, že má slabé pánevní dno, nezačínám hned tam. Dívám se na celé tělo – od chodidel až po hlavu. Když je někde slabost, jinde bývá přetížení.

Pokud bychom začali jednostranně „posilovat“ pánevní dno, mohli bychom situaci spíš zhoršit. Proto často pracuji i s oblastmi, které zdánlivě nesouvisejí – třeba s čelistí nebo s palcem u nohy. Všechno v těle je propojené.

Hodně se mluví o tom, že pánevní dno bývá povolené. Může být naopak i stažené?

Myslím si, že je to vždy kombinace obojího. Pánevní dno tvoří tři „hamaky“, které vedou napříč pánví. A většinou se stane, že některá jeho část je stažená a jiná naopak povolená.

Může to být důsledek vyrotované pánve, porodu nebo změn v celé její struktuře. Tam, kde se něco povolí, se jinde tělo automaticky stáhne, aby tě udrželo v rovnováze – jsme dvounožci, máme těžiště vysoko a tělo se nechce zhroutit, takže si vždy najde cestu, jak to vykompenzovat.

Proto většinou nenajdeš pánevní dno celé povolené ani celé stažené. Funguje to spíš jako kaskáda. Pokud máš například plochou nohu a propadlou klenbu a neřešíš to, můžeš pánevní dno posilovat, jak chceš, ale těžko ho správně aktivuješ – spíš ho ještě víc stáhneš.

A stažení není to, co potřebujeme. Cílem je, aby pánevní dno bylo silné, ale zároveň pružné. Často se stává, že ho člověk vůbec nevnímá, je „vypnuté“, nebo naopak dlouhodobě zatnuté a tím pádem dehydratované, bez potřebné kluznosti. Úkolem je dostat ho zpátky do zlatého středu – aby bylo funkční, silné i pružné zároveň.

Velmi důležité je naučit se správně dýchat. A samozřejmě vždy záleží na kontextu. Jiné je to u ženy po těžkém porodu se sešitím a jizvami, a jiné u člověka, který má pocit, že má pánev naklopenou dopředu a chce to vyrovnat prací s pánevním dnem.

Několikrát už od tebe zaznělo slovo fascie. Co to vlastně je?

Fascie jsou všechno 😃. Jsou to jemné vrstvy, které obalují v těle úplně vše – svaly, kosti, orgány. Spojují jednotlivé části těla do jednoho celku a umožňují, aby se pohyb přenášel plynule.

Proto když má někdo bolest v rameni, problém může být třeba u žeber nebo i na opačné straně těla. Fascie totiž vytvářejí „mapu“ propojení, která ovlivňuje, jak se hýbeme i jak se cítíme.

Když dlouho sedíme, tělo si pak „myslí“, že právě tento tvar je ten správný. Takže i když se postavíme a máme pocit, že stojíme vzpřímeně, mozek přes fascie – kde je obrovské množství nervových zakončení – vnímá, že vlastně pořád sedíme. A to nás staví do nevýhodných pozic.

A co menstruační bolesti – dá se s nimi pracovat pohybem?

Ano, ale záleží na příčině. Když nejde o strukturální problém, bývá to často hormonální záležitost, kde hraje roli spánek, výživa i stres. V takových případech klientky posílám k odbornicím, které se specializují na ženský cyklus.

Některé ženy chtějí cvičit silově, což je skvělé, ale trénink je potřeba přizpůsobit jednotlivým fázím cyklu. Když se tělo zbytečně nepřetěžuje, má šanci se samo uzdravovat.

A je tu poslední otázka. Chceš něco na závěr vzkázat našim čtenářům?

Je to nezvyk, ale zkuste se na chvíli zaměřit víc na to, jak se cítíte, než jak u toho vypadáte. Ty vaše pocity se pak stejně na vzhledu projeví.

Děkuji moc za rozhovor.
Michaela Slámová

Sandra Selinger

Pohybová lektorka a autorka konceptu „divnopohybů“. Věří, že v pohybu neexistuje univerzální pravda – důležité je načasování a vědomé vnímání těla. Svým klientům pomáhá objevovat přirozenost pohybu, učí je hýbat se zdravě, bez bolesti a znovu zapojovat to, co jsme kvůli modernímu způsobu života ztratili.

Inspiruje se systémy biomechaniky, biotensegrity i prací s dechem, který ji nikdy nepřestává fascinovat. V současnosti působí v brněnském pohybovém studiu Spojka, kde vede individuální i skupinové lekce. Tipy a ukázky divnopohybů sdílí také na svém Instagramu.

Autor: Míša

Pro YOO.cz jsem uskutečnila více než 350 spoluprací s influencery. Baví mě hledat nové způsoby, jak mluvit o sexualitě s nadhledem a bez předsudků. více o autorovi