Před narozením dětí většina párů svůj intimní život příliš neřeší – všechno tak nějak funguje. S příchodem dětí se ale mnoho věcí mění. Po měsících, někdy až letech, mají partneři pocit, jako by se jejich vztahem prohnal tajfun a každý zůstal na jiné straně. Proč se najednou cítí tak vzdáleni? Kam zmizela přitažlivost a chuť na sex? A jak se znovu sblížit? To vše a ještě víc si přečtěte v rozhovoru s uznávanou psycholožkou, terapeutkou, lektorkou a maminkou čtyř dětí Vlaďkou Bartákovou.
Vlaďko, vy s páry řešíte nejen rodičovství, ale i partnerské vztahy. Jak často se objevuje téma intimity?
Velmi často. Ať už vedu individuální nebo párovou terapii, intimní život je jedno z klíčových témat. Ukazuje se na něm, jak těžké je zvládat rodičovskou zátěž a přitom si uchovat blízkost a kontakt.
Klienti o tom obvykle nemluví hned. Ale dřív nebo později přijdou s tím, že „to v posteli neklape jako dřív“. To je ten nejviditelnější příznak – něco, co bolí, co se dá pojmenovat. Za tím ale bývá hlubší problém: citové oddálení. A když už je vzdálenost mezi partnery příliš velká, je těžké najít cestu zpátky. Právě proto je tohle téma tak časté.
Čím to je, že pár, který měl před dětmi skvělý sex, najednou bojuje s oddálením? Očekávají to lidé, nebo je to pro ně spíš překvapení?
Většinou je to velké překvapení. Představujeme si, že dítě naši lásku ještě prohloubí – že nás to ještě víc spojí. Jenže realita bývá mnohem náročnější, než jsme čekali. Přichází nevyspání, neustálá pohotovost, plnění potřeb novorozence...
A když už jedno dítě trochu povyroste, často přibude další. Zátěž se násobí a prostor pro partnerské sblížení mizí. Najednou se ti dva, kteří si kdysi rozuměli, začnou míjet. Začíná to třeba vypadat, že jeden chce víc a druhý naopak vůbec.
Jeden třeba touží po pozornosti, aby mohl přejít k intimitě – a druhý potřebuje rovnou intimitu, kterou vnímá jako pozornost. Každý tedy může potřebovat něco jiného k tomu, aby se mohl otevřít.
K tomu se přidává každodenní provoz. Jeden možná víc pečuje o děti, druhý obstarává „vnější svět“. Oba jsou vyčerpaní, nenasytí svoje potřeby – a přestávají se navzájem vidět. Ta dřívější blízkost se rozpadá na kousky, a najednou je tu „zemětřesení“. A lidé si říkají: jak je možné, že se to stalo i nám, když jsme se tolik milovali a věřili jsme, že té lásky přece máme obrovskou zásobu.
Překážky partnerské blízkosti? Hormony a vyčerpání
Dá se podle vás nějak předejít tomu intimnímu oddálení po narození dětí? Lze se na to připravit?
Určitě pomáhá, když o tom víme dopředu. Jen samotné vědomí, že se něco takového může stát, může odlehčit napětí. Neznamená to totiž, že mě ten druhý už nemiluje – ale že procházíme obdobím, které je náročné biologicky i psychicky.
Po porodu se v tělech obou partnerů dějí výrazné změny. Mozek ženy se přelaďuje na péči o novorozence – vládne mu oxytocin, estrogen a silná potřeba chránit dítě. Mužské tělo zase krátkodobě snižuje hladinu testosteronu a zvyšuje hormony podporující péči, ale přibližně po šesti týdnech se většina těchto hodnot začne vracet k původnímu nastavení.
Ženský hormonální systém se ale stabilizuje mnohem pomaleji – trvá to zhruba rok, někdy i déle. A když přijde druhé dítě, začíná celý proces znovu. Partneři jsou tak biochemicky úplně jinde než v období zamilovanosti, kdy byli naladění jeden na druhého a měli prostor pečovat o své potřeby.
Najednou jsou ale oba vyčerpaní, zahlcení péčí, každý s jinými potřebami, které nejsou naplňované. A když o těchto změnách nevíme, snadno si začneme vyčítat, že jsme se navzájem odcizili. Přitom je to velmi přirozený důsledek rodičovství. Jen jsme na to nebyli připraveni – a to je právě to, co můžeme změnit.
Takže vědomí, že se nám to může stát, už samo o sobě pomáhá?
Ano, vědomí, že si spolu procházíme náročným obdobím, je obrovsky důležité. Je to mnohem lepší, než když si začneme vyčítat: „Ty jsi úplně mimo“ nebo „Tobě už na mně nezáleží“.
Navíc skrze intimitu často prožíváme mnohem hlubší témata – třeba osamělost, nepochopení, pocit, že nejsem vidět ani slyšet. A tyhle pocity v nás mohou otevírat staré rány z minulosti. Když se tohle všechno spojí, vzdálenost mezi partnery ještě naroste – a cesta zpátky se pak zdá moc těžká.
Proto je tak zásadní rozumět tomu, co se děje. Nejde o to, že se někdo „zbláznil do dětí“ a druhý „se může přetrhnout“. To je jen běžný obraz těžké situace, kterou zvládáme každý po svém.
Dá se říct, že v určitém věku dítěte se situace zlepší?
Obvykle ano – většinou kolem doby, kdy je nejmladšímu dítěti zhruba šest let. Vím, že to zní strašně daleko, ale v tomhle bych si opravdu troufla dát ruku do ohně. Důležité ale je vědět, že to není o jednom zlomovém bodu. Každý půlrok může být trochu lepší.
A partneři pro to můžou něco dělat – třeba znovu vědomě navazovat ta přetrhaná vlákna blízkosti. Neobviňovat se za to, že nemáme chuť na sex. Mnohé ženy se po celém dni péče o děti cítí „předotykované“ – měly hodně fyzického kontaktu, ale ne takového, který by je sytil partnersky. Oproti tomu její partner může být „nedotykovaný“, s potřebou kontaktu, kterou doma nenachází. Každý žije v jiném rytmu a těžko se pak potkávají.
Když ale víme, že tohle období je normální, že ho formují i hormony – například prolaktin, který podporuje kojení, ale zároveň vysušuje poševní sliznici, může nám to pomoct. Místo výčitek si řekneme: „Aha, není to o tom, že jsem divná nebo že on po mně chce jen sex. Jsme oba unavení, přehlcení, a naše těla fungují jinak.“ A když pak chuť přijde, ale tělo ještě nespolupracuje třeba právě ve formě vaginální suchosti, je v pořádku si pomoct – existují možnosti, jak tělu dodat, co potřebuje.
Situace může být i taková..., že to vypadá, že člověk prostě sex nechce. Spíš to je ale tak, že nechce sex, který se nabízí zrovna teď. Bez napojení, bez přiblížení. Nebo prostě ve formátu, jak to mezi námi probíhalo a probíhá.
Proč se o tomhle tak málo mluví?
Já už o tom mluvím, co jen můžu! (smích)
Sblížení začíná při každodenních maličkostech
Když už je to opravdu špatné, existuje nějaká první pomoc? Máte konkrétní tipy, jak se mohou partneři znovu přiblížit?
Kéž bych měla zaručený návod – to bych byla bohatá holka! Ale každý pár je unikátní a každý potřebuje něco jiného. Obecně ale pomáhá vrátit se k otázce: Co mi kdy dávalo pocit napojení? Co pro mě znamená blízkost?
Před dětmi to mohlo být víno večer ve dvou. Jenže teď partner čeká u sklenky a druhý se stále snaží uspat miminko. Hlavu má plnou touhy po blízkosti, ale tělo už nemůže. Realita se změnila – a s ní i to, co nám funguje.
Doporučuji jednoduché cvičení: každý z partnerů si napíše tři až pět drobných věcí, které v nás vzbuzují zážitek, že ten druhý o mě stojí. Je to o tom, co každý z vás konkrétně potřebuje. Může to být pohlazení, krátká zpráva se zamilovaným gifíkem, hot sexy sms, mrknutí, desetiminutová masáž trapézů, obejmutí bez očekávání sexu… Cokoliv, co v tuhle chvíli navodí pocit: „Jsem pro tebe důležitý/á.“
Pak si ty papírky vyměňte. A zkuste každý den jeden nebo dva druhé straně něco z toho jejího papírku poskytnout. Někdy to bude fungovat jen jednostranně – ten, kdo má víc energie, může chvíli víc „sytit“ toho unavenějšího. Ale často to stačí k tomu, aby se i ten druhý postupně začal znovu otevírat. Je to sice fuška, ale když to vydržíte měsíc, tak uvidíte, jestli se mezi vámi zase začne vytvářet napojení.
Jde o drobné kroky. Ale právě ty často vytvářejí cestu zpátky k intimitě – jemně, bez tlaku, s respektem k tomu, kde právě jsme. Já vždy říkám, pojďme být vytrvalí, spíš než hned chtít velké věci. Pojďme pomalu postupně budovat znovu ten most mezi vámi, který vás znovu přiblíží.
Některé páry zkoušejí sex plánovat – třeba si říkají, že na něj dojde každou středu nebo neděli. Může to fungovat?
Může, ale často to bývá ošidné. Lidé jsou v rodičovské zátěži tak přetížení, že ani dobře míněná dohoda nevede k tomu, co si od ní slibují. Řekneme si: „Ve středu se potkáme,“ ale pak přijde den, kdy je jeden vyčerpaný, cítí se nepochopený, oddálený... a prostě to nejde. Někdy se pak sex stane jen dalším úkolem na seznamu. Někdo zatne zuby, ale vnitřně je úplně jinde. A to je nakonec horší než nic – těla byla spolu, ale duše zůstaly vzdálené.
Nechci říct, že plánování nikdy nefunguje – některým párům může pomoct. Ale je důležité k tomu přistupovat vědomě. Zkuste si třeba tři neděle po sobě říct, že se potkáte. Ale dejte si taky prostor to přehodnotit. Třeba v úterý říct: „Hele, ten víkend byl pro mě fakt náročný, potřebuju spíš blízkost jinak.“
Takže to není jako dřív – že se na něco těšíme, a pak je to skvělé?
Bohužel většinou ne. Rodičovství je opravdu náročné. Každý drobný kontakt je cenný – ale ideální scénáře často nefungují. Představme si, že po roce a čtvrt se konečně podaří zajistit hlídání a jít spolu na večeři. Jenže jsme se celý ten čas skoro neviděli, nepromluvili si, často se i zranili.
A najednou máme očekávání, že to bude romantický večer jako dřív – se skvělou atmosférou a možná i sexem na závěr. Realita ale bývá jiná. Proto je lepší snížit očekávání a spíš si říct: „Je fajn, že jsme vůbec spolu. Že tu chvíli máme.“ To samo o sobě je úspěch.
Takže řešením může být třeba jen naplánovat si masáž nebo nějakou jinou drobnost?
Přesně tak. Důležité je vnímat ty malé věci, které nám přinášejí pocit blízkosti – bez tlaku, že to hned musí vést k sexu. Třeba právě masáž, obejmutí nebo jen chvíle, kdy se opravdu vidíme. Cílem není hned „pokračovat dál“, ale vůbec se znovu propojit. Protože vztah bez intimity může chvíli fungovat. Ale vztah bez blízkosti dlouhodobě ne.
Po porodu sex často na čas ustoupí. A mnoho párů má pocit, že návrat k němu by mohl vztah znovu oživit. Jenže když se k sexu vracíme jen proto, že bychom měli, nebo protože doufáme, že to „opraví“ naši blízkost, může to nakonec spíš ublížit. Třeba má žena dojem, že byla k dispozici – ale uvnitř cítí, že její únava, bolest nebo nepřipravenost byly přehlíženy. A to zanechává stopu.
A proto je tak důležité mluvit o své křehkosti. Říct: „Orgasmus jsem měla, ale cítila jsem se přitom úplně odpojená.“ Nebo naopak: „Spíme spolu, ale potřeboval bych něco změnit.“ A vydržet u toho rozhovoru i tehdy, když nemáme kapacitu na běžné fungování.
Snadné to určitě není. Ale právě ta upřímnost – bez obviňování, bez tlaku – otevírá možnost pro skutečné propojení. A i když každý pár to má jinak, většina z těch, které potkávám, prožívá právě tohle: velkou únavu, pocit vzdálení a touhu, aby to zase někdy bylo jinak.
Co dělat, když touha nepřichází společně
Může pomoci, když si pár, kde jeden chce sex častěji než druhý, pořídí erotickou pomůcku?
Určitě to může být cesta – ale klíčové je, aby šlo o nástroj pro udržení vitality a kontaktu se sebou, ne důvod ke studu nebo výčitkám. Sexualita je pořád stejná životní síla, i když v náročných obdobích ztrácíme energii na spojení s partnerem. Kontakt s vlastní sexualitou znamená i kontakt s vlastní vitalitou a v enormní záteži, jakou je rodičovství, je důležité cítit se živě. Někdy si člověk jen potřebuje rychle sáhnout po autoerotice, zažít něco příjemného a jít spát. To je v pořádku. Věnujte se sobě a tomu, co vám dělá dobře.
Důležité ale je, aby to nebylo v „přísném utajení“ a s pocitem viny. Často se totiž stává, že si partneři začnou domýšlet: „Vyměnil mě za porno,“ nebo „Vyměnila mě za hračku.“ Přitom by možná stačilo říct: „Hele, moc mi to chybí, tak jsem si nějak pomohl/a.“ A otevřít možnost, že se k sobě i přesto znovu přiblížíme. Je rozdíl mezi tím, když si erotická pomůcka nebo porno najdou v páru svoje místo – třeba i společně – a tím, když si každý řeší sexualitu osamoceně a bez sdílení. Právě to oddělení může prohloubit vzdálení.
Když ale jeden z páru má pozitivní zkušenost s nějakou erotickou pomůckou, která mu vyhovuje, tak je fajn ji do vztahu přinést a používat ji společně. Velmi snadno můžeme předat tuto dovednost partnerovi a tím se zase sblížit a propojit.
A ještě jedna důležitá věc: vášeň se nedá zapnout na povel. Možná ten vášnivý sex, který jste dřív znali, na čas zmizel. A možná se vrátí v jiné podobě, v jiném tempu. Každý z partnerů je v úplně jiném vnitřním rozpoložení – a je normální, že se to nedaří sladit hned. Ale i pomalé kroky mají velkou cenu.
Stává se často, že když se partneři vzdálí, jeden z nich začne víc tíhnout k pornu?
Ano, velmi často. Protože ta potřeba intimity, kontaktu a živosti zůstává. A pokud ji nemáme kde naplňovat v reálném vztahu, hledáme ji jinde – ať už v pornu, nebo jinde v představách či kontaktech. Porno totiž poskytuje iluzi blízkosti i sexuálního napojení, i když jen na chvíli.
Jenže to, co opravdu potřebujeme, je právě tohle: zážitek bezpečí, blízkosti a kontaktu ve vztahu. A k tomu se nedá dojít rychle ani silou – musíme to znovu budovat, probouzet, tvořit. Když si neuvědomíme, že vzdálení v rodičovství je přirozeným důsledkem našeho životního stylu, snadno sklouzneme k tomu, že si potřeby začneme naplňovat jinde. A to nás může ještě víc oddálit – nejen od partnera, ale i od sebe sama.
Ženy se nám často svěřují, že ony mají chuť na sex, ale jejich partner už ne. Existuje z toho cesta ven?
I když většina příběhů, které slýchám, ukazuje opačný scénář, rozhodně to není výjimečné. Tohle se děje a není důvod se tomu divit. Někdy je pro muže těžké přepnout zpět do intimního kontaktu s partnerkou, která teď zosobňuje silnou mateřskou roli. Jindy je zkrátka úplně vyčerpaný – z povinností doma, v práci, z fungování v několika rolích najednou.
Dneska jsou už role často promíchané – ženy i muži pracují, pečují, snaží se zvládat všechno. A i muž tak může být úplně bez sil. Problém někdy nastane v tom, že mineme ten moment, kdy bylo ještě snadné se znovu sblížit. Oddálíme se natolik, že najednou chybí základní vrstvy: pocit ocenění, pozornosti, kontaktu. A i když pak žena chce sex, nemá se k čemu vrátit – protože chybí napojení, o které by se mohla opřít. Nejde naskočit rovnou do fyzické blízkosti, když mezi námi není ta psychická.
Existuje nějaký moment, kdy by si pár měl říct: „Tohle už sami nezvládneme, potřebujeme terapii“?
Je to velmi individuální. Nejde ani tak o to, jak dlouho už spolu nespí, nebo kolik mají za sebou let vztahu. Jde spíš o to, jestli mají ještě kapacitu se k sobě navracet – mluvit o tom, co jim chybí, bez útěku nebo výbuchu. Znám páry, kde jeden z partnerů řekne s vlídností: „Moc mi chybíš, naše blízkost mi chybí,“ a druhý okamžitě vyletí: „Ty po mě chceš blízkost?! Vždyť přece musíš vidět, v jakém vyčerpání poslední měsíce žiju!“
To už není o sexu. To už je o tom, že mezi námi chybí mosty – všechny ty vrstvy důvěry, kontaktu, pochopení. A my bychom rádi znovu rozjeli „vlak vztahu“, ale koleje vedou přes propast. A nejdřív musíme postavit most. A právě tehdy může být bezpečný prostor s terapeutem tím, co pomůže začít stavět – pomalu, trpělivě a s respektem k tomu, že každý přišel s jiným těžkým batohem na zádech.
Setkala jste se ve své praxi s párem, který krizi v intimní oblasti překonal? Co jim pomohlo?
Ano, stává se to – a čím dál častěji. Lidé dnes mají větší povědomí o tom, co všechno může přijít – a někdy si to dokážou otevřeně říct. Někdy o tom promluví i s přáteli a zjistí: „Aha, my nejsme jediní.“ To samo o sobě hodně uleví. Pomůže i to, když děti trochu povyrostou, zátěž poleví a konečně se objeví prostor nejen pro každého zvlášť, ale i pro vztah. Jenže je tu období, kdy ten prostor ještě není – a pár to musí nějak zvládnout, aby vydrželi do doby, kdy zase bude.
Pomáhají drobnosti. Společně se dívat na film, který dřív milovali – i když u něj dnes jen tiše sedí a ví, že víc nezvládnou. Pustit si v autě starou písničku z doby, kdy spolu začínali, a mrknout po sobě. Mačkání chodidel u večerních zpráv. Nohy v klíně. Společný hokej. Chvíle, kdy jen jsou spolu, aniž by to musel být hned sex.
To všechno jsou droboučké kamínky, ze kterých se znovu staví most. Chce to trpělivost a malé, pravidelné kroky. Ale stojí to za to. Protože láska, i v tom úplně obyčejném, často tichém bytí spolu, nikdy nezmizela – jen potřebuje cestu zpět.
Moc děkuji za rozhovor,
Michaela Slámová
Vlaďka Bartáková
Psychložka a terapeutka, specialistka na rodičovství, krizi a trauma. Pomáhá rodičům orientovat se ve výchově prostřednictvím individuální a párové terapie, seminářů, podcastu “Počítám do tří!” i online kurzů. Autorka programu Jak vychovávat a nezbláznit se.
Jako máma čtyř dětí přináší do své práce hluboké porozumění rodičovské realitě. Nebojí se otevírat těžká témata, která komunikuje srozumitelně, s cílem přinést úlevu, naději a konkrétní cestu dál. Věří, že rodičovství nemusí být dokonalé, aby bylo dost dobré.
Autor: Míša
Pro YOO.cz jsem uskutečnila více než 350 spoluprací s influencery. Baví mě hledat nové způsoby, jak mluvit o sexualitě s nadhledem a bez předsudků. více o autorovi
