Novinářka Gabriela Röhrichová: Psaní o sexu mi pomohlo otevřít se vlastní sexualitě

Gábi jsem poznal už před dekádou a pak jsme se dlouho neviděli. Znovu jsme na sebe narazili díky psaní o lidské sexualitě – když jsem s ním v roce 2019 začal, ona už měla na kontě stovky článků, rozhovorů a reportáží v různých médiích. Nakonec zakotvila na Prozeny.blesk.cz. V otevřeném rozhovoru mluvíme nejen o její novinářské práci, ale také o osobních zkušenostech a kuriozních „historkách z natáčení“.

Gabriela-Rohrichova-uvodni-foto

Gábi, ty už pracuješ v médiích od roku 2011 a teď se věnuješ hlavně tématům sexu a vztahů. Ale během své kariéry sis vyzkoušela taky jiné profese – co všechno?

Začala jsem jako aupair v Anglii a USA. Jsem původem z Děčína a ten mi byl po návratu z cest docela malý, proto jsem zamířila do Prahy. Tady jsem měla první práci v Muchově muzeu, kde jsem obsluhovala digitální část výstav a taky prodávala suvenýry. Ale brzy jsem musela utéct, protože mě to nebavilo. Následovala pozice asistentky vedení v jedné jazykové škole, odkud mne zase vyhnal šílený chaos v managementu. Jako u mnoha „náplav“ i u mě přišla taky práce v gastronomii a můžu říct, že pozice servírky mi parádně sedla. Byla jsem v práci nová, v podstatě bez přátel, takže bylo skvělé seznamovat se s dalšími lidmi – hodně s expaty, protože jsem se sama tak i cítila, když jsem přijela ze zahraničí. Práce za barem byla hodně pestrá, protože zbožňuju kontakt a komunikaci s lidmi. Skrze jídlo a pití navíc lidem umožňujete příjemné zážitky, což mě velice naplňovalo. Tuto práci jsem si vyzkoušela v několika restauracích a postupně jsem se vypracovala do těch pětihvězdičkových.

Po čase jsem si říkala, že ze mě přece nemůže být stará servírka a měla bych se nějak posunout. Ale následující práce na recepci produkční společnosti zase nebyla nic pro mě – člověk se všechno za chvíli naučí a jede vlastně jako robot. Potřebovala jsem větší výzvu a tou byla pozice produkční v reklamce, kde jsme vytvářeli časopisy pro obchodní centra – takže vlastně moje první práce s médii. V době, kdy tahle společnost krachovala, jsem se shodou okolností začala pohybovat mezi partou lidí pracujících v médiích a díky tomu přišla možnost vyzkoušet si redaktorské řemeslo v Super.cz, pak v Blesk.cz a časopise Rytmus života, což jsou největší média v tomto segmentu. Ze začátku mi byl přidělen bulvár, ale to upřímně není nic pro mě.

Ale nějakou dobu ses bulváru věnovala, že?

Tu pozici bylo potřeba zaplnit, no a pak už se to se mnou táhlo. Každopádně rozhovory s celebritami mě baví, ale pouze na lidské úrovni, bez potřeby na někoho něco vytahovat a tlačit je do nepříjemných situací. Obzvlášť, když je ten člověk v citlivém stádiu života. Jsem lidský tvor, lidi mám ráda a jsem empatická, a tak mě nebavily tyto extrémní situace. Člověk nikdy neví, jak ten druhý bude reagovat a nechce pokládat úplně hloupé dotazy. Někdy je prostě těžké vyjádřit se správně, takže jsou pro mě rozhovory stále adrenalin.

Nejvíc dávají čtenářům ty články, ve kterých je osobní zkušenost

Myslíš, že už u práce redaktorky zakotvíš až do důchodu, nebo ještě vyzkoušíš zase něco jiného?

U novinařiny jsem vydržela zatím nejdéle a je to myslím i díky tomu, že je to velmi rozmanitá práce. Speciálně v Blesku pro ženy, kde už jsem téměř 9 let, jsem se vždycky těšila velké volnosti a důvěře ve výběru témat. Zároveň, když má člověk práci jako srdcovku, nebo ho něco zajímá a přijde s určitým tématem, je článek více osobní a čte se to samo. Čtenářům to dává samozřejmě mnohem víc, protože je tam osobní zkušenost. Zatím tedy zůstávám redaktorkou :-)

Jak došlo na rubriku Sex a vztahy?

Ta mi vlastně byla přidělena v prvním nebulvárním médiu mé kariéry, na webu Novy, doma.cz, hned na začátku mého působení. Nejdřív jsem se vyděsila a říkala jsem si: ježišimarja, já a sex?! Musím totiž dodat, že nejsem z rodiny, kde by se o sexu otevřeně hovořilo. Když jsem vyrůstala, maminka mi říkala, že je špatný a jsou z něj jen choroby a děti. Moje objevování vlastní sexuality tedy probíhalo formou pokus omyl. Každopádně, i když jsem zjistila, že sex není zas tak špatný, nebylo to úplně téma, o kterém bych dokázala otevřeně hovořit. Ale paradoxně právě díky tomu, že jsem o tom začala psát, se moje komunikace o sexu změnila i v mém osobním životě. Výrazy, slova, všechno, o čem jsem musela psát články, bylo najednou jednodušší vyslovit. Když se člověk něčím zabývá několikrát do týdne, přestává to pro něj být tabu. Díky tomu, že jsem začala psát o sexu, se vlastně zlepšil i můj vlastní sexuální život. Byla to taková terapie psaním, kterou vřele doporučuju!

Novinářce Gabriele Röhrichové pomohlo psaní o sexu s její vlastní sexualitou.
Novinářka Gabriela Röhrichová momentálně píše pro Blesk pro ženy.

Odborníci i lidé z pornobranže

V některých tvých článcích nebo videích figurují konkrétními lidé, kteří se v sex branži pohybují. Je těžké je přimět ke sdílnosti?

Nikdy jsem nedělala rozhovory s lidmi, kteří by měli extrémní sexuální preference nebo nějak vybočovali z normálu – ovšem, co je normální? Každopádně v online prostoru se po nás chce, abychom tvořili i videoobsah, tak jsem delší dobu přemýšlela, jak to udělat. Až vznikl první pořad Gábi se nebojí zeptat, což bylo s odborníky – od sexuologů, přes sex kouče po tantrické specialisty. Poté, co jsme možnosti pořadu vyčerpali, jsem si vymyslela rozhovory s pornoherečkami, které ze svého pohledu radily ženám. To bylo pro běžnou ženu zábavně osvěžující. Jedna mladá dáma, která se od mládí toužila stát pornoherečkou a jen čekala, až jí bude osmnáct, byla velice milá a otevřená. Ale o sexu mluvila ve srovnání s jinými dost vulgárně, což jsem se při rozhovoru snažila korigovat. Například se mě zeptala, zda může používat slovo č*rák. Když jsem jí řekla, že by bylo lepší slovo penis, tak se začala chichotat a já jsem tam pouze nevěřícně seděla. Mluví, jak je jí přirozené, ale i v našem médiu jsou určité limity. Nejsme web zaměřený na erotiku, cílová skupina je široká. Rozpětí lze těžko odhadnout, nejsilnější čtenářskou obec máme asi mezi třicítkou až padesátkou. Ale zpět k dotazu: většinou opravdu není potřeba lidi z erotické branže nějak zbavovat trémy :-)

Když připravuješ články, cílíš od třicítky výš, nebo vybíráte témata, která jsou pro všechny ženy?

Obecně cílím na ženy a na ženskou mentalitu a vždy jsem chtěla, aby v článcích byla i edukace. Aby to nebyla pouze zábava, ale například apel na ochranu. Aby si ženy byly vědomé rizik. Když člověk – v mém případě – píše o tématu sexu už skoro deset let, je těžké najít něco, o čem jsem už nenapsala, trumfnout sama sebe. Snažím se zachytit sex ze všech úhlů a zkouším objevit nová zákoutí. Když se mi objeví něco, o čem jsem ještě nenapsala, jsem vždycky nadšená.

„Jedna mladá dáma, která se od mládí toužila stát pornoherečkou a jen čekala, až jí bude osmnáct, byla velice milá a otevřená. Ale o sexu mluvila ve srovnání s jinými dost vulgárně, což jsem se při rozhovoru snažila korigovat. Například se mě zeptala, zda může používat slovo č*rák. Když jsem jí řekla, že by bylo lepší slovo penis, tak se začala chichotat a já jsem tam pouze nevěřícně seděla.“

Je pro tebe něco takové tabu, že bys o tom nedokázala psát?

Asi některé extrémní záležitosti, při jejichž představě se člověku opravdu lehce zvedne žaludek. To by ani u nás nemělo prostor. Dá se tedy říct, že všechny extrémní úrovně například u BDSM, které by si drtivá většina lidí ani nechtěla vyzkoušet. Ze začátku, jak jsem se v psaní vyvíjela, jsem si spoustu věcí chtěla sama vyzkoušet – abych věděla, jestli to můžu napsat a dostatečně dobře předat dál.

Co pro tebe byla nejzajímavější zkušenost?

Asi bych mohla zmínit, že jsem objevila některé lehké formy BDSM, jako třeba plácání po zadku. Alkohol do určité míry boří bariéry v experimentování, takže to bylo něco, o čem jsem netušila, že může být příjemné. Chápu taky, že když člověk něco dělá častěji jako třeba tetování, snadno tomu může propadnout. To se mi ale nestalo, asi nejsem úplně extrémista – spíš věci okoukávám a zkouším, ale nic neženu do krajních mezí. Občas závidím některým lidem, kteří se na něco zaměří a zdokonalí se, protože tomu dali všechno. Já jsem naopak trochu přelétavá, potřebuju rozmanitost a vyzkoušet si co nejvíc věcí. Člověk zároveň zjistí, kde má hranici a bariéry.

Novinářka Gabriela Röhrichová se svým pejskem.
Novinářka Gabriela Röhrichová pracuje v mediích už od roku 2011.

Co chtějí lidé číst – a co je tabu

Všechna online média hodně sledují čtenost. Řeší se, co lidi chtějí číst, na co klikají. Dokážeš podle toho říct, co přímo na Blesku pro ženy čtenářky a čtenáře v rámci sex témat nejvíce zajímalo?

Jsou to vždy nějaké kuriozity, ale zase nesmí být moc bizarní. Například rozhovor s fotografkou, která fotila zákulisí natáčení porna, to byl asi jeden z nejčtenějších článků. Obecně je atraktivní každý pohled za oponu, drby z kuloárů lidi lákají. Ale všechno se mění. To, co lidé četli před x lety, už je teď nezajímá, a naopak. Dřív byl například velkým tahákem anální sex a myslím si, že stále dost lidi láká. Z běžných sexuálních praktik patří k těm, které jsou stále v jakési šedé zóně, ne každá žena je ochotná do toho jít. Ale zároveň je zvědavá, čte si o tom a možná musí sama sebe přesvědčit, než to opravdu vyzkouší.

Co je podle tebe to nejtrvalejší tabu v české společnosti v oblasti sexu?

Jediné, co mě napadá, je právě anální sex. Když se zamyslím, díky 50 odstínům šedi se posunuly i hranice přijímání BDSM. Ještě před pár lety to bylo bráno za úchylnost a teď se to detabuizovalo. Dál se pořád celkem řeší i sex po šedesátce. Je to určitá pomyslná hranice, po které o tom už lidé nechtějí slyšet, připustit si, že i jejich babička se může stále milovat. Přitom je to krásné, když si i staří lidé umí užívat sex. Samozřejmě, že všichni chtějí vidět krásné tělo, a ne vrásčitou kůži. Ale sex působí velmi pozitivně na všechny možné aspekty stárnutí i na zachování mozkové činnosti, dobré nálady a imunity. Takže bychom si měli sex dávkovat mnohem častěji, až do pozdního věku, abychom zůstali nějakým způsobem fit a v mentální pohodě. Když je člověk sexuálně hladový, je protivný a nic se mu nedaří. Přitom stačí jedna pěkná seance a všechno je hned mnohem růžovější. Tato otázka se řešila i ve filmu Bookclub s Jane Fondou, což také pomohlo k osvětě. Rovnoprávnost v tom smyslu, že ženy začínají přijímat potěšení, které potlačovaly na úkor potěšení muže, je zásadní.

Myslíš si, že se to posouvá?

Řekla bych, že ano. Ale také žiju v nějaké bublině – když si pak třeba čtu komentáře v maminovských fórech, kde ženy řeší sex, občas jsem vyděšená, jaké předsudky si vypěstovaly. To zase v člověku vyvolá dojem, že to asi ještě není tak otevřené. Takže vážně záleží člověk od člověka a v jakých kruzích se pohybujeme. Stalo se mi, že jsem byla na kosmetice, kdy se mi paní svěřila, že spolu s přítelem čtou moji rubriku. Což člověka potěší a je to skvělá zpětná vazba. Když někde zmíním, že píšu o sexu, často se prolomí ledy a lidé se mnou chtějí sdílet svůj sexuální zážitek.

„Rovnoprávnost v tom smyslu, že ženy začínají přijímat potěšení, které potlačovaly na úkor potěšení muže, je zásadní.“

Co když chtějí poradit?

Necítím se oprávněná dávat vztahové rady. Můžu maximálně sdělit svůj názor, mám zkušenosti a načtené teorie, ale necítím se silná v kramflecích, protože moje „romantická historie“ s muži je velká katastrofa. Člověk mnohdy, i když je v těchto oblastech erudovaný, v reálných vztazích sám tápe stejně jako ostatní.

Pod tvými články je možnost vstoupit do diskuse. Čteš si komentáře?

Apriori jsem se rozhodla, že nikdy nechci číst žádné komentáře pod svým článkem. Jsem citlivý tvor, tyto diskuse by mě semlely.

K sexualitě patří i náročná témata

Šokovalo tě během rozhovorů něco, co už bylo takzvaně přes čáru?

V minulosti jsem měla ještě jeden formát pořadu, který se jmenoval Nejsi v tom sama. To byl dvouletý cyklus, ve kterém se diskutovala palčivá témata, o kterých se nehovoří snadno. Třeba problematika domácího násilí nebo sexuálního obtěžování, nemocí či nerovnosti. Byla tam naštěstí i milejší témata jako matka ve třech různých dekádách nebo život se starším či výrazně mladším partnerem. V některých okamžicích se mi svíralo srdce a bylo toho na mě moc. Přípravou na rozhovory jsem strávila strašně moc času, protože se člověk nechce v tak citlivých tématech uříct. Každou větu je potřeba pečlivě formulovat, aby to nevyznělo hloupě nebo nějakým způsobem ofenzivně. Zároveň moderátor ani host není schovaný za mikrofonem jako v podcastu, takže je to mnohem náročnější způsob rozhovoru. Několikrát jsem se v průběhu pořadu dostala do situace, kdy jsem si uvědomila, že vlastně nemám tak těžký životní osud. Člověk se přestane trápit blbostmi a dojde mu, že jde všechno řešit dobrou komunikací (a sexem) a pokud to jde, musí si užívat dne.

Je něco, co bys chtěla na závěr vzkázat těm, kdo dočetli až sem?

Nebojte se spolu mluvit, dobrá komunikace je základ všech vztahů mezi lidmi. Je to o tom říct si, co se mi líbí, co chci, a najít si správný způsob vyjádření svých potřeb. Takže komunikovat, nebát se nových věcí, nestydět se a nedbat na to, co si o nás myslí druzí. Obklopovat se lidmi, kteří vás dělají šťastnými, neschovávat se doma v koutě. Život je příliš krátký na to, aby si člověk neplnil svá přání. Jedině, když je člověk šťastný a spokojený, může to pak předávat dál.

Děkuji moc za rozhovor ♥️
Michal Večeřa